Nová povinnost získání licence pro správce nevýkonných úvěrů

Stěžejním dopadem nové regulace je povinnost správců získat povolení ČNB k činnosti správce nevýkonného úvěru („licence“) a rovněž povinnost obchodníků s nevýkonnými úvěry při jejich správě využít právě subjektů disponujících licencí. Implementace uvedených povinností bude pro dotčené subjekty zcela jistě nejen časově, ale i finančně náročná, ovšem nevyhnutelná.

Licenční řízení u ČNB vyžaduje důkladnou přípravu.

Získání licence od České národní banky není procesně jednoduchou záležitostí. Ačkoli návrh zákona dává ČNB časové mantinely pro vydání rozhodnutí, kvalita podané žádosti je v licenčním řízení zásadní.

Pro účely získání licence správce nevýkonného úvěru je potřeba důkladně zvážit a být schopen doložit penzum stěžejních informací, které jsou obdobné jako v jiných typech licenčního řízení. V tomto ohledu se pak jeví podstatná např. důvěryhodnost žadatele a osob v jeho organizační i vlastnické struktuře (a to dle výkladu pojmu, jak jej chápe ČNB), dostatečná odbornost a zkušenost členů statutárního i dozorčího orgánu žadatele, schopnost doložit původ finančních prostředků (nejen žadatele, ale i jeho ovládajících osob), a v neposlední řadě pak správné nastavení celého systému správy a řízení (primárně tedy správné nastavení interní předpisové základny a všech řídících a kontrolních mechanismů, včetně potřebných AML procedur, podrobného popisu outsourcingu atd.).

Naplnění výslovného požadavku návrhu zákona na zavedení a dodržování AML pravidel při vymáhání úvěrů bude samo o sobě v praxi velkou neznámou, když ani zákonodárce ani ČNB v návrhu vyhlášky k provedení zákona o trhu s nevýkonnými úvěry tento požadavek nijak nespecifikuje (je např. otázkou, zda bude mít věřitel povinnost nepřijmout peněžní prostředky od dlužníka, který mu neposkytne spolupráci při plnění AML procedury. Rovněž není jasné, co nastane v situaci, kdy se následně dlužník bude bránit, že věřiteli nabízel plnění svého dluhu, ale ten jej nepřijal). Žadatelé pak musí zajistit řádný systém pro evidenci a vymáhání dluhu a nastavit vhodný způsob a frekvenci komunikace s dlužníkem.

Nová regulace má dle zákonodárců zpřehlednit trh s nevýkonnými úvěry, vnést větší transparentnost a informovanost ohledně dlužných částek a v neposlední řadě zajistit vyšší ochranu dlužníka před neetickými praktikami inkasních agentur.

Je ale nutné uvést, že chystaná regulace míří pouze na situaci, kdy banka daný nevýkonný úvěr, tj. úvěr, který není řádně splácen a je v tzv. „defaultu“, a který byl poskytnut spotřebiteli, postoupí třetí osobě. Tuzemský právní řád nyní speciálně nereguluje postupování bankovních úvěrů. Při postupování takových úvěrů se využije obecná právní úprava plynoucí z občanského zákoníku. Nevýkonný úvěr tak dosud mohl od bank (a obdobných institucí jako jsou úvěrová družstva) odkoupit prakticky kdokoli, kdo disponoval živnostenským oprávněním.

Nová regulace rovněž dopadá na banky samotné. Tyto budou mít zákonnou povinnost zveřejnovat definované informace o nevýkonných úvěrech, na jejichž základě obchodník s úvěry (kupec) bude moci posoudit hodnotu a návratnost daného nevýkonného úvěru před jeho převodem. Výslovně se pak uvádí povinnost bank reportovat údaje týkající se převedených nevýkonných úvěrů, a to na pololetní bázi.

Dle zákonodárce by pak nová právní úprava měla věřitelům přinést jasná pravidla pro vymáhání pohledávek a snížit riziko spojené s nevýkonnými pohledávkami, což by mělo vést k větší důvěře na trhu a zlepšení podmínek pro poskytování úvěrů. Zároveň by se dlužníkům (spotřebitelům) měly rozšířit možnosti řešení svých závazků mimosoudní cestou.

Povinnost správce nevýkonného úvěru získat ke své činnosti licenci by měla tedy vést k zajištění výše popsaných cílů. V tomto kontextu pak zákonodárce rozlišuje obchodníka s úvěry a správce úvěru.

Obchodníkem s úvěry se rozumí instituce nebo osoba, na kterou je nevýkonný bankovní úvěr převáděn, a to v rámci jejího podnikání. Obchodník s úvěry tedy činnost vykonává soustavně a za účelem zisku. Nová regulace proto nebude dopadat na jednorázové či nahodilé postupování nevýkonných bankovních úvěrů.

Správcem nevýkonného úvěru se pak rozumí obchodní korporace se sídlem v České republice, která se o úvěry stará, resp. vymáhá jejich úhradu, a disponuje potřebnou licencí.

Návrh zákona počítá s výjimkou z povinnosti podřídit se mu, a to v případě převodu nevýkonných úvěrů na určité typy subjektů, jako jsou banky, spořitelní a úvěrní družstva a zahraniční banky. Rovněž se zákon nepoužije, pokud správu nevýkonných úvěrů vykonává obhospodařovatel investičního fondu, advokát při poskytování právních služeb, notář při výkonu notářské činnosti nebo soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti.

Spravovat nevýkonné úvěry bez dalšího mohou rovněž držitelé licence nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru.

Pokud je tedy součástí podnikání daného subjektu rovněž odkupování nevýkonných bankovních úvěrů a tento subjekt nesplňuje žádnou z výše uvedených výjimek, má při správě takových úvěrů několik možností, primárně:

• získat licenci správce nevýkonných úvěrů,
• využít služeb licencované inkasní agentury (tj. správce nevýkonných úvěrů dle zákonného pojmosloví),
• využít advokátní kancelář (ovšem pouze v rámci poskytování právních služeb), nebo
• vložit pohledávky do investičního fondu.

K možnosti využití investičního fondu je vhodné zmínit, že na trhu již existuje několik fondů zabývajících se koupí a vymáháním nevýkonných úvěrů. Výkonnost těchto fondů je pak často v procentuálním vyjádření dvojciferná.

Pokud jde o „standardní“ inkasní agentury zabývající se koupí a správou nevýkonných úvěrů jako hlavním oborem své činnosti, bude cesta získání licence z praktického pohledu zřejmě nevyhnutelná.

S vědomím faktu, že oblast vymáhání nevýkonných úvěrů minimálně ve vztahu ke spotřebitelům je již nyní obsažena v zákoně o spotřebitelském úvěru a na trhu funguje i jistá míra samoregulace, se jeví nová iniciativa zákonodárců jako nesystémová. Nová právní úprava dopadá pouze na vymáhání, resp. správu bankovních úvěrů, a zároveň zcela opomíjí vymáhání úvěrů nebankovních. Bankovní prostředí je samo o sobě silně regulovaným odvětvím. Při zavedené praxi, kdy klient, pokud mu není poskytnut úvěr bankovní (nesplní-li nastavené podmínky dané banky), získá úvěr nebankovní (ačkoliv podmínky posouzení úvěruschopnosti by měly vycházet ze zákona o spotřebitelském úvěru a být tedy u všech subjektů poskytujících spotřebitelské úvěry de facto velmi obdobné). Bereme-li v potaz rozdílné podmínky nabízené bankovními a nebankovními poskytovateli spotřebitelského úvěru, jevila by se jako systémovější obecná úprava vymáhání spotřebitelských úvěrů, nikoliv její omezení pouze na vymáhání spotřebitelských úvěrů poskytnutých bankovními subjekty. Navíc úprava dopadá pouze na situace, kdy jsou úvěry postoupeny bankou třetí osobě.

Byť návrh zákona dosud neprošel celým legislativním procesem, tak vzhledem ke skutečnosti, že jde o implementaci evropské směrnice (a tedy dodržování uvedených pravidel bude v čase nevyhnutelné) a pro dotčené subjekty půjde často o první „licenční“ zkušenost, je vhodné s přípravou podkladů pro žádost o licenci začít co nejdříve. Zvláště pak v situaci, kdy příprava a nastavení všech potřebných procesů zabere spíše měsíce než týdny.